Nedaleké končiny Starého Plzence hostily ve večerních hodinách klavíristu Maxima Averkieva, jenž se chopil úlohy klavírního průvodce klasickou hudbou. Obřadní síň radnice Starého Plzence tak propůjčila svůj běžný účel účelu hudebnímu.
Dne 24. listopadu 2015 zazněl první z řady koncertů 31. kulturní sezóny Starého Plzence, pořádaný v rámci Kruhu přátel hudby (ve spolupráci K-Centra a městské knihovny). Klavírní virtuos, Maxim Averkiev, pedagog plzeňské konzervatoře, zahájil svůj klavírní recitál skladbou J. S. Bacha Italský koncert, BWV 971, jehož tři dějství nechaly rozezněti celý sál. Bachovská hudební přesnost a čistota byla i v klavírním podání okouzlující. Neméně poutavá, místy až hypnotizující, se zdála býti i W. A. Mozartova Sonáta B-dur, KV 570, jejíž působivost se zračila v tvářích všech posluchačů. Hluboký dojem tak nebylo nutné skrývat.
Po krátké přestávce počal M. Averkiev rozehrávat výběr z P. I. Čajkovského Ročních dob, op.37a. Vážnost hudby stoupala úměrně s přebývajícími měsíci, od Dubna až po Listopad. Avšak pravým skvostem večera se, dle mého uvážení, stala kompozice Tři skici, H. 160, od Bohuslava Martinů. Bluesové, tangové i charlestonové tempo dovolilo M. Averkievovi „udeřit“ do kláves. Tato neučesaná hudba a amelodická dramatičnost působila ještě dlouho po skončení koncertu a jako jediná donutila M. Averkieva hledět do notového partu. Po ní následovala ještě poslední skladba F. Liszta, Venezia e Napoli, S. 159, která poněkud uklidnila zčeřené emoce. Závěrečný hlasitý potlesk si od M. Averkieva vyžádal ještě poslední přídavek P. I. Čajkovského, Leden, U krbu (v rámci Ročních dob).
Tento úchvatný prožitek hudby provedený s naprostou lehkostí vynikajícím klavíristou bude dlouho nezapomenutelným momentem, přestože poslední tóny dávno utichly.