Prof. John Searle opět navštívil Prahu. Dne 27. května 2016 poctil svou přítomností hlavní budovu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Přednáška s názvem „Institutions and Social Ontology“ byla příspěvkem vyplývajícím ze současných odborných aktivit Johna Searla, zaměřujících se zejména na způsob, jakým je tvořena realita sociálních institucí.
Jak člověk spolu se svou intencionalitou, vědomím a institucemi vytvořenými člověkem, spadají do světa popsaného fyzikou? Tato klasická otázka, řešená svým specifickým způsobem již například ve starém Řecku (nomó a fysei), zachycuje hned první problematiku sociálního prostoru. Dalo by se říct, že tímto směrem se ubírala spíše Searlova filozofie mysli, která řešila spojení mysli s fyzickým substrátem mozku. V poslední Searlově pražské přednášce však zkoumání kráčí trochu jiným směrem. Klíčem k tomuto směru, je otázka po konkrétním aktu tvorby institucí a zejména po způsobu, jakým jsou tyto instituce spolu propojeny tak, aby fungovaly. Údiv nad komplexností a spletitostí toho světa, ve kterém my sami žijeme a který dotváříme, inspiruje k otázkám, jež si Searle pokládá. Svět nahlížený prizmatem makrostruktury tak člověka dovádí k otázkám následujícího typu: Jak je možné, že tvor zvaný člověk vytvořil onu komplexní sociální realitu? Jakou sítí jsou lidské výdobytky udržovány při životě? A konečně jakým statusem bychom je označili?
Podle Searla začíná příběh udělením funkce různým věcem (v Searlově podání věc znamená širší pojem zahrnující i abstrakta). Jednou jsou předměty funkční z hlediska své „přirozenosti“, respektive jsou ze svého fyzického složení jaksi k něčemu určeny. Další ji udělujeme my sami, společným souhlasem – konvencí. Rozlišení je tak činěno na úrovni závislosti na člověku. Jsou jednoduše věci, které jsou na nás nezávislé (observer-independent) a pak ty, které jsou na nás závislé (observer-relative). Z takové diference posléze vyplývá fakt, že věcem přidělujeme funkci, která konstituuje jejich status – Searle to nazývá „status functions“. Klasickým příkladem jsou peníze, jejichž fyzická struktura je irelevantní k účelu, ke kterému jsme je předurčili. Přesto lze vysledovat nějaké důvody, proč jsme volili zrovna tento materiál (lehký, odlišitelný aj.), které nejsou nyní podstatné. „Status functions“ daných věcí je tedy určen námi a naší dohodou, jde tak o nějaký společný záměr, který Searle pojmenovává jako „kolektivní intencionalitu“. Jde o intencionalitu ve smyslu zaměřenosti k něčemu, ona zaměřenost je pak společná celé skupině. Kolektivní intencionalita a z ní vyplývající sociální funkce předmětů (status functions), jsou dohromady základním, nikoli však postačujícím, kolem, které uvádí v pohyb společnost.
Sám o sobě tento mechanismus nestačí k vybudování a udržování složité sítě institucí. Podstatným krokem pro rozpohybování jakéhokoli zařízení je určitá forma energie, respektive síly. Ony „status functions“ věcí se tak vyznačují deontickou silou (deontic power), která teprve nutí člověka k akci, neboť ho zavazuje k povinnosti jednat tak a tak – podle dané funkce „předmětu“. Nejenže člověka zavazuje, ale dává mu obecně sílu jednat dle svých motivací, které jsou však často řízeny povinností. Deontická charakteristika je také určujícím dělítkem mezi námi a zvířaty, na což Searle nejednou klade důraz.
Stále však něco chybí. Dosud bylo možné chápat sociální realitu analogicky k mechanickému stroji, pomineme-li prvek „deontické síly“. Tím, co přesahuje strojovost, je ale přirozený jazyk. Ten je posledním podstatným dílem sociálního fungování. Není však posledním v samotném procesu, neboť provází už akt přidělení funkčního statusu, kolektivní intencionalitu i deontickou sílu. Je však posledním v tom smyslu, že dovršuje proces tím, že je schopen reprezentovat. Jazyk umožňuje člověku rozpoznávat ony funkce předmětů a uschopňuje člověka řídit se podle jejich instrukcí. Zároveň dává člověku prostor měnit sociální realitu. Deontickou silou, která motivuje k jednání prostřednictvím jazyka, a to ve formě deklarací (declarations), má člověk vše potřebné, aby působil zpětně na sociální realitu, která ho též spoluvytváří. Searlovým příkladem takového zpětného utváření reality je třeba jmenování prezidenta slovy „tímto Vás jmenuji prezidentem České republiky…“ nebo vstup do svazku manželského prostřednictvím formule „tímto Vás prohlašuji za muže a ženu…“. Jazyk je tak základem pro budování a fungování sítě institucí, čímž Searle navazuje na svou starší koncepci řečových aktů.
Searle zobrazuje způsob uspořádání sociální reality s důrazem na opozici ke zvířecí říši, což charakterizuje snad celou jeho filozofickou pozici. Ona výjimečnost člověka je nesrovnatelná se zvířetem i strojem, a to stále na základě symbolického slova „sémantika“, v sociální realitě reprezentované jazykem a deontickou silou. Paralelu, kterou zde zdůrazňuji, mezi Searlovými otázkami z filozofie mysli a sociální realitou, je motivována zejména s ohledem na jeho neustálé připomínání naší odlišnosti, která je ovšem objektivně rozpoznatelná prostým pohledem z okna na protější panelák, neboť ten není obydlen slony, nýbrž lidmi. Čímž chci na jedné straně poukázat na obdivuhodnou konzistenci Searlovo smýšlení a na druhé straně na nepřekonatelnou a problematickou otázku po lidské výlučnosti – ať už v negativním či pozitivním smyslu – kterou lze identifikovat napříč celou Searlovou filozofií.