Počátek června se městečko Telč proměnilo v sídlo konference s názvem Kognice a umělý život. Její již 16. ročník přilákal účastníky z mnoha různých míst Čech a Slovenska.
Obsah konference se soustředil zejména na obor kognitivních věd, jejíž jednotlivé disciplíny, byly promítnuty taktéž do rozložení přednáškových panelů. Účastníci tak měli možnost střídavě navštěvovat panely zaměřující se na psychologii, neurovědy, umělou inteligenci, filosofii (filosofii mysli) a speciální oblast s názvem vtělená kognice. Obor, který neměl samostatnou sekci, přestože patří do souboru kognitivních věd, byla lingvistika. Do jisté míry však byla zastoupena alespoň některými příspěvky (např. SOM model neurónovej siete v detekcii anomálií v textoch). Jen občasná hostující kolegyně kognitivních věd – antropologie, neměla na konferenci prostor. Mohli bychom si tak pokládat otázku, jakou roli hraje antropologie v kognitivních vědách? Má čím přispět, anebo je její neúčast na tomto podniku zapříčiněna naprosto jinými důvody? Tuto otázku nicméně nechám otevřenou pro možné zamyšlení.
Úvahy nad rozložením konference nejsou plané. Souvisí totiž, z mého pohledu, s nejvýraznějším prvkem této události – panelovou diskusi čtvrtečního podvečera. Diskuse se točila kolem magisterského programu Kognitivní věda. Tento podnik není novým tématem ani v oblasti filosofie, ani v jiných vědách, kterých se týká. Je spíše dlouho diskutovaným problémem českých vzdělávacích institucí. Problematickým prvkem na této věci není nic menšího, než neexistence magisterského programu Kognitivních věd v České republice. Oproti tomu Slovensko dosáhlo tohoto pomyslného vrcholu již před dobrou dekádou. Mluvčím v těchto záležitostech se tak stal prof. Igor Farkaš, kterého lze považovat za velký inspirační zdroj pro výuku kognitivních věd. Zastává totiž funkci hlavního koordinátora MEiCogSci (Middle European Interdisciplinary Master Programme in Cognitive Science) pro Komenského Univerzitu v Bratislavě. Tato iniciativa se snaží o rozvoj interdisciplinárního pronikání v podobně kognitivních věd ve střední Evropě. Dalo by se říct, že Slovenko, které se na této aktivitě podílí, je tak jakýmsi vzorem pro obdobné české snahy, které jsou v živé debatě zejména v souvislosti s institutem ČVUT v Praze. Hlavními aktéry českého úsilí o zavedení magisterského programu, jsou mimo jiné prof. Václav Hlaváč a dr. Michal Vavrečka (ČVUT).
Nicméně ani Plzeň není v této debatě irelevantní. I zde probíhaly a stále probíhají snahy o zavedení nějaké formy výuky kognitivních věd. Příkladem budiž alespoň obor Teorie a filozofie komunikace, který sice není čistým kognitivním oborem, ale některé z disciplín v sobě prolíná, zejména s ohledem na vztah umělé inteligence a kognice. Za pozornost také stojí připravující se návrh na zavedení doktorského studia zaměřeného na kognitivní vědy, který by snad mohl být spuštěn během následujících pěti let.
Situace kognitivních věd v ČR tak není naprosto beznadějná. Lze vysledovat vcelku hojné snahy o vytvoření širší základny pro kognitivní vědy v našich zemích. Přesto se je stále nedaří dovršit. Otázka, která připadne v této souvislosti na mysl, je: Proč to? Co brání vytvořit samostatný obor kognitivních věd? V prvopočátcích šlo jistě o obavy ze samotného oboru, který v sobě nesl hned několik disciplín a s tím i nebezpečí určitého „rozmělněného zájmu“, z něhož může vyplývat i nedostatečná zaměřenost na jedno badatelské pole. Lze vytušit, že tato obava je stále přítomná, neboť všichni víme, že byť jen jedna oblast zkoumání se může proměnit v aktivitu na celý život. Jak je tedy možné produktivně zkoumat pět disciplín? Odpovědí na tuto otázku by mohl být právě magisterský program Kognitivní věda, neboť dává v relativně rané fázi studia rozhled, který se v následném doktorském studiu zúží třeba jen na jednu nebo dvě disciplíny. Myslím, že v tomto je možné vidět velký potenciál. Další výhodou ustanovení kognitivních věd jakožto oboru, je snaha neustále zvyšovat vědecký dialog. Student, který by prošel tímto vzděláním, má předpoklady rozumět slovníkům mnoha jiných disciplín, a tím pádem by byl schopen účastnit se rozhovoru i na jiném poli zkoumání, než na svém.
Tímto jsme se dostali opět k otázce desetiletí: Co brání vytvoření samostatného oboru kognitivních věd v ČR? Jak to tak bývá, velkou překážkou je riziko, že nebude iniciativa finančně podpořena a pokud podpořena bude, nese se spolu s tím ve vzduchu břímě zodpovědnosti za celý projekt. Tudíž nasadit se svým časem a velkým úsilím, tak není vůbec snadné. Proto čím větší podpory se kognitivním vědám dostane, tím větší šanci mají na existenci v ČR.