Ve středu, 16.11. od 17:00, se konal přednáškový cyklus ve Studijní vědecké knihovně v Plzni s názvem Mezigenerační vztahy v současné české rodině. Jednalo se o soubor tří přednášek věnovaných vždy jednomu z vybraných témat mezigenerační problematiky.
Jistě vás někdy napadlo zamyslet se nad tím, jak se na svět dívají vaši rodiče, děti či prarodiče. Jakým způsobem mezi sebou fungují a komunikují. Podobně se zamýšlela i skupina sociologů, hovořících v SVK o problémech mezigenerační výměny. Celý cyklus byl věnován především klíčovému problému naší společnosti, kterým je stárnutí populace. Cílem bylo zamyslet se nad tím, jaké má daný problém řešení, a co s tím v současné době můžeme vlastně dělat.
První přednáška byla věnována Mezigenerační solidaritě při péči o seniory. Pronesl ji prof. Hynek Jeřábek z katedry sociologie Filozofické fakulty ZČU. Prof. Jeřábek se zaměřoval především na míru péče o seniory v rodině. Počet seniorů, kteří potřebují péči, je v současné době asi na 80 tisíc plus 200 tisíc, kteří vyžadují nějako míru podpůrné péče. Padl také odhad počtu opečovávaných na rok 2030, jež může činit až 150 tisíc plus až 550 tisíc s podpůrnou péčí. Tato čísla jsou poměrně vysoká, a to v důsledku menší porodnosti v Česku. Obecně je takový odhad spojen s problémem stárnutí populace, v němž panuje obava, že staří v budoucnu převýší mladé poměrně výrazným způsobem. Z přednášky prof. Jeřábka jsme se také mohli dozvědět o tom, kdo přesně vlastně o seniora v rodině pečuje. Je jím nejčastěji partner či děti, popřípadě celé rodiny. Zajímavým faktorem daného tématu byla také například motivace v rodině o pečování. Ta byla velmi různorodá, od velmi blízkých citových vztahů v rodině, které člověka přirozeně motivují k péči o své starší členy, až po pocit povinnosti, který jedinec vůči staršímu pociťuje. Velmi uspokojivým se zejména jevil fakt, že institucionální péče o seniory je vyhledávána až jako krajní možnost. To znamená, že míra solidarity ve společnosti vůči starší generaci na tom není nejhůře, což lze vnímat velmi pozitivně. Snad bude podobný trend přetrvávat do budoucna, a to i s ohledem obecně na mezilidské vztahy.
Další přednáška s názvem Prarodičovství jako klíčová součást mezigenerační solidarity a opomíjený aspekt české rodinné politiky, zazněla z úst dr. Jaroslavy Hasmanové Marhánkové, taktéž působící na katedře sociologie FF ZČU. Dr. Hasmanová Marhánková zacílila na opačný pohled mezigeneračních vztahů, tedy na míru péče, kterou naopak poskytují prarodiče svým vnukům a vnučkám. Tento aspekt je nutno brát jako velmi klíčový a zasluhující rovněž naší pozornost. Autorka přednášky se pokusila vysvětlit, že míra péče prarodičů není vůbec zanedbatelným faktorem v otázkách solidarity z prostého důvodu – protože péči, kterou prarodič poskytuje, umožňuje rodičům dítěte věnovat více času práci, a tak ekonomicky přispívat do společnosti.
Poslední z cyklu přednášek s názvem Proč jsou (ne)úspěšné mezigenerační přenosy religiozity, jejímž autorem byl sociolog doc. Jan Váně, zachycovala velmi pozoruhodný aspekt generačního přenosu, ukázaný na fenoménu religiozity. Již název prozrazuje, že se v současnosti potýkáme s nedostatečnou mírou religiozity. Otázkou je, jakým způsobem a proč k tomu vlastně došlo. Na vině jsou velmi překvapivě a zjednodušeně babičky a matky, které mají, podle průzkumu předloženého přednášejícím, největší vliv na přenos religiozity. Protože velký vliv na religiozitu jedince má praktikování náboženství (tedy fyzická návštěva kostela), nebylo jasné, proč si tato generace nepřenesla do svého způsobu života i náboženství. Odpověď je nalézána například v dané době komunismu neboť vlivem sekulárních snah komunistické ideologie, se snižoval zájem o náboženské otázky, což postihlo především současnou generaci dospělých. Jedním z důvodů mělo být také to, že babičky se svými vnuky a vnučkami příliš o otázkách náboženství nediskutovaly, a tak v nich pravděpodobně nevzbudily ono vnitřní pnutí k religiozitě.
Jak bylo řečeno výše, cyklus byl směřován zejména na problematiku stárnutí populace a její vliv na povahu rodiny a rodinných vztahů. Je otázka, jak bude vypadat budoucnost, ve které v průměru na dva dospělé budou spadat čtyři senioři. K tomuto problému nám bohužel mnoho neřekne rodinná solidarita, ale spíše ta státní, která by se na danou obtíž rozhodně měla připravovat. Je nicméně potěšující, že jsme stále schopni vycházet vstříc a pečovat alespoň o ty naše nejbližší, a to i přesto, že nám klesá religiozita. Lze tak doufat, že altruismus a pocit zodpovědnosti snad nespočívá pouze na náboženském cítění člověka.