Mé okno krásné jest, starší než já.
V létě sem slunce jde,
v zimě zas mráz mě přepadá.
Kraje má hnědavé, oprýskané trochu.
Zkoumaly je zde již stovky hochů.
Hledím-li skrz, vždy svírám kříž,
nedá se otevřít, je na něm mříž.
Když kouknu ven, spatřím tam dozorce.
Mává tam obuškem, zbělelým od slunce.
Kolem něj běhají desítky trestaných,
umučil každý z nich desítky bezbranných.
V tom jeden klopýtl, na zem hned spad,
hlídač ho zmrskal, dobře mu tak.
Krev je dnes krásná, líp než jindy teče.
Kapka za kapkou po líci se vleče.
Z rány na hlavě tryská jak fontána.
Než dojde na bradu, pouť je již skonána.
Otevřte márnici, dnes půjde za ženou.
Spolu tu vraždili, spolu i spočinou.
Měsíc sem zasvítil, já klepu kosu.
Doufám, že k ránu zas přinese rosu.
Koukám vždy na něj, jak je tam svobodný,
jak hvězdy prohání za hory za humny.
Chce se mi vysmívat nebo mě kolíbá?
Či snad teď doma lásku mou objímá?
Kdo ví, vždyť putuje celým světem.
Možná jen svítí zbloudilým dětem.
Když se vzbudím, krásný je den.
Okno je bez mříží, já koukám ven.
Okolo topoly, poblíž zurčí potůček.
Obloha bez mraků, duha kouzlí oblouček.
Děti tu výskají radostí jen.
Teď mi to dochází, byl to jen sen!
V tom cítím bolest, někdo mě kopnul.
Kolem mě přítmí, radost mou utnul.
Když kouknu na okno, jsou tam zas mříže,
noc už je skoro pryč, padla na mě tíže.
Mezi hvězdami spatřuji krutého šprýmaře,
co stále ho baví, dělat peklo z mého žaláře.