Již klasicky přivítala Studijní a vědecká knihovna ve středu, 23.11., další z přednášek podzimního cyklu. Tentokrát jsme měli příležitost vyslechnout dr. Martina Švantnera, který se snažil přiblížit Jak něco udělat se sémiotikou. To mě vedlo k zamyšlení nad sémiotikou jako takovou, se kterou jsem se vlastně setkala teprve nedávno. 
Už jste někdy přemýšleli o tom, že byste studovali multidisciplinární obor? Nebo jej snad právě studujete? No pokud jej právě studujete, pak se vám pravděpodobně stane něco podobného jako mě a mým souputnicím z oboru TFK. Narazíte na předmět, který tak trochu vybočuje z celkového charakteru oboru, na druhou stranu tam ale přece jen plnoprávně patří. Zkrátka nějak najednou nevíte, co s ním. Na jednu stranu vás předmět odrazuje, protože mu pořádně nerozumíte, a tak nějak nevíte, kam ho zařadit a jak s ním naložit. Na druhou stranu ve vás něco zarputilého odolává a snaží se tento předmět zdolat, pokořit, ovládnout jej. Předmět, o kterém mluvím, se nazývá sémiotika, ona záhadná disciplína. Je to podivuhodný soubor „zajímavostí“, neboť se zabývá pouze tím, co je zajímavé. To je vskutku pozoruhodná definice, která umí poměrně úspěšně vybudit patřičná očekávání. Co z takové charakteristiky jen může „vylézt“, ptáte se, no a ono se z toho pomalu souká nějaké to Saussurovské a Peircovské cosi, co označuje označující v procesu označování. No a nyní už vám musí být jasné, že zajímavé je přece pouze to, co není snadno získatelné. A přesně taková je i sémiotika. Nesnadno přístupná, protože se zabývá vším a zdánlivě ničím, alespoň něčím ne zcela zjevným. Navzdory tomu je třeba si zapamatovat, že je vždy a za všech okolností banální.
V sémiotice se míra abstrakce vyhupuje tak vysoko, že se z toho protáčí panenky i filosofovi, který si už jednou myslel, že je dostatečně navyklý na hru vysokého stylu. Život ovšem nekomplikuje pouze sémiotická abstrakce, ale i ta její obecnost, neboť sémiotika se drze roztahuje od oboru k oboru, od biologie až po literární vědu. Zasahuje kousek sem a hned zase kousek tam. To se pak zdá, že aspiruje na univerzální metodu všech metodologií. Ne, že bych takové snažení neocenila, ba právě naopak. Takovou ambici je nutno chválit, ať je to s ní jakkoliv pochybné.
Tak kam s takovou disciplínou, jejíž předmět zkoumání tvoří jeden z nejméně jednoznačných pojmů, jímž je znak? Pojem znaku se v sémiotice skloňuje nepřeberným množstvím způsobů s jedním významným cílem – definovat, co všechno lze za znak označit. Kam až můžeme roztahovat jeho definici, abychom ho zcela nevyprázdnili? Tato otázka je takovým školícím materiálem sémiotiky pro sémiotiky. S ní se musí začít pravděpodobně vždy, když se pokoušíme vymezit nějaké to pole sémiotického zkoumání. No a právě v tom je ona potíž, jelikož právě určením míry obecnosti definice znaku, si současně vykrajujeme území, na kterém hodláme zahájit své sémiotické bádání.
V sémiotice se často hovoří o dvou tradicích, Saussurovské a Peircovské. Saussurovská větev svůj znak omezuje pouze na rovinu jazyka. Předměty skutečného světa ji vlastně ani nezajímají. No a proč taky, cožpak se na svět nedíváme hlavně prostřednictvím jazyka? Realitě dáváme přece význam a smysl na základě našich konstruktů, které tvoříme jazykem, jazykem k nim také přistupujeme a jazykem to všechno hodnotíme. Druhá odnož – Peircovská – pak rozšiřuje znak i mimo tuto rovinu jazyka a koreluje ji se „skutečnými“ předměty přesně do takové míry, do jaké lze vůbec hovořit o nějaké skutečnosti. Po skutečnosti však, Piercovská sémiotika, také nepátrá. Zůstává spíše u toho, na co vše lze aplikovat strukturu znaku. V podstatě se táže velmi obecně – jak lze poznávat, a jak lze myslet. Ona Peircovská obsesivní triadičnost putuje taktéž do širších vod než Saussurovská diferenční sémiotika diadického charakteru. Můžete si vybrat, zda budete podrobovat vybrané téma analýze Peircovské prvosti, druhosti a třeťosti nebo Saussurovské dichotomii syntagmatu a paradigmatu. Jak se vám zatím pozdává tento atak pojmosloví? Už je vám sémiotika blíž, nebo se vám nenávratně ztratila za obzorem? Vězte, že to je teprve začátek podivuhodného příběhu o sémiotickém bádání, v němž se rozhodně nenechte odradit.
V této nejjednodušší podobě si tak v sémiotice vybíráte tradici, která vám bude sedět nejlépe při studiu všech možných fenoménů lidského počínání. Systematičtí fetišisti si v sémiotice přijdou jistě na své. Struktura sémiotického přístupu umožňuje vsouvat různé předměty zkoumání do její mřížky, ať už Peircovské, Saussurovské či jejich různých alternací a mutací. Zdá se, že v sémiotice jde především o otázku „jak“, respektive jak k něčemu vůbec přistupovat, a z jaké perspektivy. Nejde zde ani tak o otázku „proč“, která je příznačné například pro filosofii. Otázka „jak“ má však v sémiotice ještě jiný charakter, než například ve vědě, kde je „jak“ hlavním motivem zkoumání. Ono sémiotické „jak” je specifické jako celá sémiotika. Tak vzhůru do víru sémiotické analýzy, z níž není úniku! Třeba se po usilovné honbě za sémiotikou nakonec dozvíte, že už z vás sémiotik vlastně je.
Takže jak se dělá sémiotika? To si prostě budete muset sami zjistit a vyzkoušet.