Někdy k nastolení postelového režimu stačí jedno špatné rozhodnutí. Třeba takové, kdy se v pátek odpoledne, stejně jako většina studentů bydlících na koleji, rozhodnete dostat se zpět do svého rodného města v poněkud aprílovém počasí. Člověk už stojí u hlavních dveří, pospíchá na autobus, a tu si uvědomí, že zapomněl deštník. Stojí, sleduje, přemýšlí a hodnotí, jestli je výhodnější vyjít ven bez deštníku a doufat, že nezačne pršet, anebo se pro něj vrátit. Učiní volbu druhou, vrátí se pro deštník, vyjde ven a hle – začne poprchávat.
V tu chvíli se dostaví onen uspokojivý pocit vlastní prozíravosti, tedy za předpokladu, že jste já. Dokonce ani to, že jsem z dálky viděla, jak mi ujíždí jediný možný prostředek MHD, kterým jsem se mohla včas dovést na autobusové nádraží, a který jezdí v nesmyslně zdlouhavých intervalech, mi nemohlo tento můj pocit výhry nad počasím nijak zkazit. Protože jako každý správný Pražák mám ten neochvějný pocit, že v Plzni se dá všude rychle a efektivně dojít pěšky (v čemž mi ostatně určitě dají za pravdu i ne-Pražáci). A protože je autobusové nádraží cca 15 minut od borských kolejí, nebylo lepšího nápadu, než se tam vydat pěšky. Vždyť přeci jenom trochu poprchává a já mám deštník – nemůže se mi nic stát, jsem dokonale vybavená na nepřízeň dnešního počasí! Ha, omyl! Během několika vteřin se strhl neuvěřitelný liják. Kapky velikosti mojí vlastní hlavy bubnovaly do deštníku jako o život. Můj ubohý skládací “chcípáček” stále větší tíhu vody nemohl unést, rezignoval, a začal pomalu promokat. Spolu s tím mi v botách stihl vzniknout další Rožmberk, o promočených nohavicích od kolen dolů ani nemluvě.
Snaha udržet si hřejivý pocit vlastní výhry nad nevyzpytatelným počasím, který jsem nabyla před necelými pěti minutami, byla ta tam. Místo toho se objevila lehká panika typu: “Co mám dělat? Kam mám jít? Nejsem ještě ani za Techmánií! Patnáctka jede za dalších 10 minut! To nestihnu! Lístek propadne!” Jako nevhodnější možnost se zdálo “odplavat” na další možnou zastávku a slepě doufat, že stihnu alespoň šestnáctku. Protože jsem rozený optimista, netrvalo dlouho a hřejivý pocit radosti se zase vrátil, když tolik potřebný trolejbus dorazil na zastávku přesně ve chvíli, kdy jsem na ni dorazila i já. Zavřela jsem deštník, hupsla do šestnáctky a – přestalo pršet. Ano, dámy a pánové! Přesně v tu chvíli, kdy jsem opustila otevřené prostranství PŘESTALO PRŠET! S netečným výrazem jsem se dopravila na autobusové nádraží. Jediná mokrá široko daleko. V hlavě s nechápavou myšlenkou, jak to, že kolem mě není jediného zmoklého živáčka.
“Jestlipak bych dopadla stejně, kdybych se pro ten zatracenej deštník nevracela?”