V polovině Adventu jsme jako třída obdrželi svůj první společný dopis. Pomineme-li všechny ty hromadné e-maily od přednášejících či studijních referentek. Tenhle byl jiný. Byl něčím velmi podstatný. Stálo v něm totiž : „Dokud bude mít národ inteligenci s takovým srdcem, které jste projevili, má budoucnost, které se nemusí bát.“ Jak se může k vysokoškolskému ročníku takové psaní dostat?
Jsme tak pestří! Jsme jako celé spektrum barev. Od tichých, tlumených a chladných tónů až po ty nejzářivější, které téměř štípou do očí. Ze všech koutů naší země. Někdy se nám to těžko nese, ale o zábavu máme postaráno. To se musí nechat. A v téhle různosti jsme našli společnou řeč (teď se směji pod své, Bohu díky nepřítomné, vousy – řeč – studenti oboru TFK – opakované zkoušky z lingvistiky, analytická filosofie a my našli společnou „řeč“ 🙂 ). Ano našli jsme ji. Vydali jsme se totiž cestou prostého nahého lidství.
„Bětko, prosímtě, a ještě tady tohle kafe jo?“, říká Honza, kterého s Bětkou spojuje obvykle jen vzájemné koulení očima nad názory toho druhého. „Jé, no to je báječný!“, odpovídá Bětka a v duchu se rdí nad tím, jak snadno soudí lidi – jen podle jejich vystupování. A přitom srdce a podobné věci tak snadno pouští stranou. Ověšená taškami trvanlivých potravin, jako již brzy mnoho smrčků a boroviček ozdobami v obývacích pokojích, se pak vydá na Plzeňské biskupství, kde pořádá Městská charita Plzeň, pod vedením paní Anny Srbové, tradiční sbírku drobných vánočních dárků pro lidi bez domova, obyvatele azylových domů a pacienty LDN v celé Plzni. Letos jich prý bude potřeba obdarovat necelý tisíc!
„Dobrý den, jsem zástupce asi 15 lidí z Filosofické fakulty ZČU v Plzni, oboru Teorie a filosofie komunikace, chtěli jsme něčím přispět Vašim klientům,“, udýchaně vysvětlí a sesune se spolu s třemi vrchovatými taškami pochutin Bětka. Chvíle ticha a v očích paní koordinátorky Srbové se podivuhodně zaleskne. „Napíšu vám pár řádek, ano?“, chápe se tužky a nechá ji klouzat po papíře.
„Ano, mohli jsme vybrat peníze a vykoupit několik regálů v Tescu, a pak to lidem rozdat, ale o to nám nejde.“, vysvětluje paní Srbová a pod svůj vzkaz přidává přání pokoje a dobra. „Jde nám o to, povzbudit lidi k tomu, aby dali víc než peníze, aby dali kus sebe.“
Myslím, že to se nám, studentům druhého ročníku oboru TFK, alespoň zčásti o letošních Vánocích podařilo. A ten večer, kdy jsme dárky společnými silami po půlnoci balili, se vydařil také 🙂 !