Pokud jste, stejně jako já, nováčci v účasti na autorském čtení, mám pro vás tři základní rady. Rada první: přijďte včas. Rada druhá: alespoň si vygúglete, jak autor vypadá. Rada třetí: mějte s sebou výtisk inkriminovaného čtiva. Nevadí, že neznáte obsah, ostatně část z něj se dozvíte přímo na místě. Ale nemít s sebou knížku, kam by vám spisovatel mohl věnovat podpis? Kámen úrazu, fakt.
Když jsem na poslední chvíli dosedla do přednáškové auly, byla tam asi dvacítka skalních fanoušků. V místnosti pro dvě stě lidí. V místnosti s nejhorší akustikou široko daleko. Ale má hezký lustry a táflování, to se musí nechat. Hlavní hrdina, spisovatel Hájíček, který do Plzně přijel představit svoji Rybí krev, román ověnčený Magnesií Literou jako kniha roku 2013, už přešlapoval za pultem. Po přátelském představení mně neznámým panem doktorem a zaujmutí té nejpohodlnější pozice byli všichni již patřičně naladěni na předčítání. Začalo se. Jakožto neznalec díla tohoto i všech ostatních (promiňte, pane Hájíček!) jsem děj zpočátku poznávala jenom povrchně. Začínalo to vlastně docela milou pasáží a já přemýšlela, proč tak naléhavý název. O pár prázdných nádechů do mikrofonu a o pár stránek knihy dál, nám autor začal servírovat příběh se vším všudy. O to víc je teď nevhodné přiznat, že jsem pomalu, ale jistě přestávala poslouchat…
Rozhlédla jsem se kolem sebe. Mladý univerzitní fotograf už to zabalil. Byl jediným, kdo odešel před koncem. Ostatní osazenstvo, jehož věkový průměr byl 40+, sedělo nehnutě dál. Byli tam tři muži. Jeden studentík, pak muž, který nejspíš dělal jenom doprovod a potom úplně obyčejný pán s kšandami, ten mě zvlášť zaujal. Ostatní byly ženy. Mladé slečny, které před sebou měly připravené dvě bichle už od začátku. Paní, které její účes musel trvat nejmíň hodinu. A pak další a další ženy, které aspoň na chvíli ignorovaly fakt, že Jiří Hájiček nosí na prsteníčku zlatý kroužek.
Neznámý pan doktor, který seděl asi metr napravo ode mě, začal přibližně v polovině čtení tiše klimbat. Ale spisovatel to se svým publikem nevzdával a četl dál. Když jsem se podívala po stole, za kterým seděl, viděla jsem jen banány, mandarinky, jedno jablko, mísu chlebíčků a tři půllitrové lahve vody Magnesia. Říkala jsem si, jestli tuhle vodu má vůbec rád. Jestli už mu doslova neleze krkem, když všude, kde má čtení, musí pít jenom Magnesii. Protože Magnesia Litera, že jo. A pak jsem si všimla, že vedle těch lahví stojí i ona cena. Vypadala jako kovová baletka bez sukně. Nebo prsty sevřené do špetičky, ale bez dlaně. Vůbec nebyla hezká. A to se na ní pan Hájiček určitě tak nadřel.
„A potom mi to celé došlo.“, byla poslední věta, která od autora Rybí krve zazněla. A pro mě to bylo trefnější než kdy jindy. Vzal totiž mikrofon a nasadil ho na onu cenu, která byla ve skutečnosti mikrofonovým držákem. Nalil si Magnesii do plastikového kelímku a čekal na otázky od dojatých žen s bichlí v klíně. Otázka byla jen jedna. Pan doktor vedle mě se probudil a šel, nejspíš na oplátku za svoje pospávání, říct pár milých slov na závěr. Rozněžněné publikum to zvedlo ze židlí a v houfu obklopilo spisovatelův koutek. A tak ženy zase jednou stály frontu, přestože žádná z nich si ze stolu nevzala banán.
Nikdo si nic nevzal. I ty chlebíčky zůstaly netknuté. Stejně každý ví, že si je nikdy nikdo při výkonu netroufne nabídnout. Jsou zkrátka nepraktické a všechno na nich může rychle skončit na zemi nebo v klíně. Ale je to česká klasika, a tak je Češi cpou na všechny větší události. Nevím, jestli by pan Hájíček tohle své autorské čtení nazval jako větší událost. Každopádně toho, jak dnešní výstup zhodnotil, jsem se už nedočkala. Neměla jsem knížku, musela jsem jít. Cestou kolem školního stojanu jsem našla zastrčený plakát, ze kterého se na mě usmíval spisovatel Hájíček. Tak to tedy přece jen byla větší událost. Měla svůj plakát i autogramiádu. A chlebíčky.