Při přednášce s panem doktorem Romportlem na předmětu Základy umělé inteligence, mě zaujala úvaha nad tématem lidskosti. Při dlouhém pohledu z okna, když jsem si pohrávala s myšlenkami vykládané látky, mě napadalo: “Co vlastně dělá člověka člověkem?” Samozřejmě existuje mnoho odpovědí od významných filosofů a vědců, ale když otázku převedeme do dnešního světa, do světa online, do dnešního světa, ve kterém jsou chytré telefony samozřejmostí, biomechanické končetiny běžnou záležitostí a myšlenka čipů v hlavě představitelná, tak kde začíná a končí lidská přirozenost? Kam sahá hranice mezi vědou a přírodou? Je opravdu tak tenká? Existují nějaké možnosti, jak člověka nahradit?
Tyto otázky zaměstnaly moji mysl natolik, že jsem si přečetla různé typy článků a velice mě zaujal příspěvek Jeleny Guga. Guga tvrdí, že v současné vysoce technologické době se výrazně proměňuje náš pohled na společnost. Otevírá se řada otázek, které se týkají především pojmu reality, technologie a člověka. Upozorňuje na to, že technologie přináší radikální změny napříč různými vědeckými oblastmi. Například pokroky v robotice, ve výzkumu umělé inteligence nebo v lékařství jsou většinou v experimentální fázi, je však pravděpodobné, že se stanou součástí našich denních zkušeností.
Podle autorky jsou to především literatura, umění a film, které hrají významnou roli v utváření našich představ. Frankenstein od Mary Shelly, či Poeův Winfield Scott, jsou pouze některé z mnoha příkladů technologicky rozšířeného nebo zlepšeného těla. Společně s rozvojem technologií, průmyslu, kybernetiky a dalších disciplín se díky umění a fikci ve druhé polovině 20. století rozšířily také představy o různých formách moderních kyborgů.
Historii science fiction můžeme hledat již v době antického Řecka a renesance. Daleko před tím, než se science fiction včlenilo lidem do povědomí, byly fantastické příběhy publikovány již významnými autory, jako byl například Homér, Julius Verne, Thomas More nebo Dante Alighiery a mnoho dalších. Až v pozdější době se ukázalo, že spisovatelé, žijící v období, kdy se technika právě vyvíjela, měli inspiraci v soudobé společnosti. Julius Verne si své fantastické představy vymýšlel, ale kyberpunkový autor se z velké části řídil skutečností. William Gibson, kyberpunkový spisovatel, prohlásil: “My, spisovatelé science fiction, jsme vlastně skupina šarlatánů přicházející jen s hrstkou nápadů, a to nás živí.”
V šedesátých letech byl zaveden pojem kyborg, který stále zůstává společným jmenovatelem těchto fenoménů. Vědci tak pojmenovali novou formu biotechnologického organismu, který od té doby silně ovlivňoval způsob, jakým si představujeme, budujeme a definujeme tělo ve vztahu k technologickému pokroku. Pojem kyborg byl například interpretován v díle Manifest kyborga od Donny Haraway. Tento Manifest otevřel novou perspektivu v teoretických myšlenkách, v němž pojem dostal nový význam a konotace. Jelena Guga díky Manifestu poukázala na myšlenku, která říká, že „hranice mezi sci-fi a sociální realitou jsou optická iluze“ a představila ji ve svém článku Cyborg Tales: The Reinvention of the Human in the Information Age (2013).
Když se bavíme o změnách, které přinesly nové technologie, měli bychom vzít v potaz rozdíl mezi technologiemi, se kterými se setkáváme v každodenním životě a těmi, které jsou vyvíjeny za zavřenými dveřmi výzkumných ústavů, a o kterých nevíme, zda se stanou součástí našeho běžného života či nikoliv. Nicméně ani jedna z těchto dvou kategorií by neměla být přehlížena, protože jejich existence dává vzniknout důležitým morálním, etických a dalším otázkám, které se týkají lidské existence. Například interakce, které denně zakoušíme skrze obrazovku, jako je třeba ovládání gesty díky herním konzolím Nintendo a Xbox, holografickým projekcím atd., nám pomalu dávají vzniknout novým rozhraním. Ta změnila naše tělo v rozhraní “samo o sobě” a zároveň umožnilo virtuálním objektům pronikat do reality. K tomuto tématu mě zaujala nejen Jelenina úvaha nad otázkou vylepšování těla ve vědě a v umění, ale také výzkumné projekty Kevina Wawricka.
Sci-fi můžeme hojně reprezentovat v různých formách technologických modifikací. Dnes jsou tělesné modifikace používány spíše v medicíně, např. jako náhrada chybějících končetin, ale už se také provádějí experimenty na zdravých lidech, kteří podobné modifikace používají jako rozšíření či vylepšení, mezi takové patří např. Kevin Wawrick, profesor kybernetiky na britské univerzitě. Při promýšlení různých futuristických scénářů, které ve sci-fi můžeme najít, dospěl Wawrick k otázce, co jsme vlastně doposud dokázali. Jeho závěr je takový, že technologický vývoj sci-fi dohnal, a dokonce přišel s naprosto novými nápady. Mezi jeho nejznámější experimenty patří například implantace RFID čipu do levé paže, což mu umožnilo bezdrátově komunikovat a ovládat budovu univerzity. Pomocí elektrod se také nechal napojit přímo na počítač. Stimulace elektrickým proudem dovolila posílat informace uživateli přímo do jeho nervového systému a zároveň počítač ovládat pomocí dekódování jeho mozkové aktivity. Byl schopen signály z PC nejen přijímat, ale i do něj posílat.
Je zřejmé, že na otázku: “Kde začíná a kde končí lidská přirozenost.” nelze jednoznačně odpovědět. Technologický vývoj nás přivedl do bodu, ve kterém si život bez nových technologií nedokážeme představit. To, co bylo před půl stoletím předmětem intelektuálních debat nebo science fiction, se nyní stává neoddělitelnou součástí naší reality. A všechno to začíná u chytrých telefonů a sociálních sítí. Zkuste vypnout data v mobilu, odhlásit se z Facebooku a sečtěte minuty, jak dlouho to vydržíte. Zeptejte se sami sebe, jaký by život bez nových technologií vůbec byl. Ať už se jedná o komunikaci, sociální sítě či možné vylepšování člověka, je na místě se zamyslet nad tím, jakou měrou nové technologie zasahují do našich životů. A co víc, představit si, že například upravování lidského těla může být v budoucnu předmětem naší volby.