Kam se poděli Platónové, kteří objevovali svět ukrytý v jeskyních, Aristotelové, jenž nacházeli řád a systém ve světě? Co proměnilo naši společnost do té míry, že již takových postav, zdánlivě, není třeba?
Je to skutečně tak, že jich víc nepotřebujeme? A opravdu neexistují? Je možné, že se jen transformovali do nové podoby – do osoby vědce filosofa. To ale není tak docela proměna, neboť již Aristoteles či Platón byli svého času předobrazem vědce filosofa, neboť něco takového jako filosofie v podstatě ještě neexistovalo, alespoň ne v té podobě, v jaké ji známe dnes. Protože „věda“ dnešního charakteru, tedy sada rozdrobených oborů, z nichž každý je svou vědou pro sebe a o sobě, nemá s vědou „tehdy“ mnoho společného. Původní snaha poznat svět tak, jak je, sice přetrvala, ale jako tichá vzpomínka na zašlé časy. Jako ozvěna, která je opakována, nikoli aplikována. Nekonečně rozklasifikovaný a systematizovaný poznávaný svět je těžké kloubit pod jednu ideu. To, o co šlo Aristotelovi v jeho nejobecnějších záměrech, již dnes není reálně uskutečnitelné. O podobě současné vědy se již nedá mluvit v jednotném čísle, lze mluvit pouze o vědeckých pluralitách Lyotardovského stylu, či o množství Wittgensteinovských jazykových her.
Lze se tak tázat, zda se máme pokoušet o obnovu aristotelských časů, či zkonstatovat tuto situaci jako fakt a nechat plynout věci tak, jak jsou, ve smyslu phanta rei. Rozluštění takové otázky nám napovídá i ve věci Aristotelova návratu. Je jasné, že dnešní svět nemůže podporovat model velkého myslitele toho druhu, jakým byl Aristoteles, podporuje ovšem myslitele, jakým je dnešní přírodovědec, který je dostatečně hloubavý a výsledky své práce se pokouší zapojit do širšího kontextu, neboť svůj kontext překračuje. Takový je dnešní Aristoteles, přemýšlivý vědec. A kdo že to byl Aristoteles? No ano, právě tentýž. Hovoříme o osobách stejného povahového rysu, přestože v jiných časových scénách. Máme tu situaci, kdy se doba změnila, a není možné obnovit starý způsob bádání, na druhou stranu se ale situace změnila tak, že tento typ badatele podporuje. Takže Aristoteles a Platón se nám neztratili z obzoru, pouze se jim změnila praxe. Místo, aby svým badatelským úsilím postihovali co možná nejširší povahu světa, tak se uskromnili a usídlili v jednom oboru, který se jim občas daří úspěšně zasazovat do širších kontextů, a tím vytvářet dojem aristotelské syntézy. To je typ badatele, kterého nazývám Aristotelem.
Stalo se jednoduše to, že se nám obzory nekonečně rozšířily a obory rozdrobily, neboť již není v lidských silách obsáhnout množství všeobecného přehledu, který mohl být zachováván snad ještě středověkými mysliteli. Banální konstatování tohoto typu však zdaleka nepostihuje situaci – zmnožení poznatků zcela rozhodně není jedinou změnou, a už vůbec ne pro filosofii, která se mezi tím vším kvantem stala „najednou“ samostatným oborem s aspirací na vědecký status. Její badatelé již nejsou matematici, fyzici, astronomové, zkrátka přírodovědci, kteří se na svět dívají specificky. Nyní jsou to předně filosofové, kteří se pouze pohybují v oblasti přírodovědy, a to jsou badatelé typu Platón. A přesně tato profesní transformace proměnila filosofii jako takovou. Dala jí novou roli, nový status, nový směr, novou funkci. Zároveň ji však vyprázdnila a nechala na pospas ve světě, kam již zcela nezapadá. To není fňukání po zašlých časech filosofické slávy, byť to tak vypadá. Filosofie vlastně nikdy neovládala pomyslné výsluní, alespoň ne z pohledu konkrétní doby, ze které se na ni chceme dívat. Největší ohlas zažívala patrně v součinnosti s teologií, kdy se jí dostávalo toho nejvyššího posvěcení (nebo i zatracení chcete-li). Filosofie se nemá navracet, nemá recyklovat ono aristotelské a platónské. Má z něj vycházet, a tvořit na základě něj, své nové Platóny, obohacené o současnou podobu světa. Jediné, co filosofie ze svého původního postavení může obnovit, je její výsada „být nad věcí“, být ve světě a zároveň jaksi mimo něj.