Kdyby před nedávnem Michalovi Vieweghovi nevyšla nová knížka s názvem Můj život po životě, pravděpodobně byste teď četli článek honosící se tímto nadpisem. Vzhledem k mé úctě k autorovi tomu ale tak není. Proto jsem ve své hlavě pátrala po názvu, který by vystihoval to, co se budu snažit vystihnout zrovna tak; totiž náš život online versus offlife – aneb život „kruté“ reality.
Dávno jsou pryč doby, kdy vrcholem naší online komunikace byly rychlé odpovědi po e-mailu s našimi spolužáky ze základky. A dávno jsou pryč i ty doby, kdy jsme svůj online život horoucně prožívali v okýnkách programu ICQ. S nástupem sociálních sítí si žijeme tak nějak poklidněji – přepínat z offlife do stavu online je otázkou vteřiny, nikoho s tím neobtěžujeme a nikdo zase neobtěžuje nás. Potřebujeme k tomu jenom sebe a svůj účet, popřípadě účty, jsme-li maniaci nebo úchylové, což se v podstatě příliš nevylučuje.
Ale ráda bych teď mluvila o něčem lehčím, přestože stejně varovném, než jsou právě úchylové. Z vlastní zkušenosti totiž můžu říct, že jsem se v mém online životě s pořádným úchylákem ještě nesetkala, zato s tím, jak si poradit s přepínám komunikace z ON do OFF, neposčetněkrát.
Jde mi o tohle: představte si model ideálního nedělního večera prožitého na sociální síti, nebo kdekoliv jinde, kde je žádoucí být online. Píšete si se svými kamarády, které znáte třeba 7 let, ale najednou vás „osloví“ nová známost. Můžete reagovat i nemusíte, ale jelikož se mi zde jedná o model, zareagujete. A zbylé čtyři hodiny, kdy jste měli v offlife psát seminárku nebo už dávno spát, prožijete intenzivní online konverzaci. Nic divného. Nic divného, dokud na dotyčnou známost nenarazíte druhý den ve frontě v pekárně. A dokud vám není protivná už od pohledu, takže před jakoukoliv konverzací zbaběle utečete – a to třeba i bez chleba.
Nejen, že náš příjemný online svět nezná něco, jako je kouzlo prvního dojmu (bavíme se tu především na vizuální úrovni), ale nezná ani nic z toho, co bych vlastní terminologií označila jako vražedný smích, gesta všech gest nebo štěněčí pohledy. Zkrátka a dobře, přestože jsme v online životě zažívali dvacáté vydařené rande, v našem offlife by na pomyslnou jiskru ani silný podpalovač nestačil. Chybělo tu totiž to, čemu všichni, kromě vystudovaných chemiků, říkáme chemie.
Poslední dobou si ale všímám těchto komunikačních barikád i tam, kde by je nikdo nečekal. Lidé, kteří se víceméně dobře znají: mají ponětí o příjmení toho druhého i přes to, že ho na Facebooku nemají v přátelích, vědí, co ho baví, přestože denně nesjíždí jeho Twitter nebo prostě jen jeví zájem s ním komunikovat i mimo paralelní online světy. Najednou mezi sebou dospívají do bodu, kdy velmi trefná ironie v onlife je poněkud více rozpačitá v offlife, byť se jedná o stejnou věc. Ano. Dospíváme do bodu, kdy nám ten druhý při reálné komunikaci prostě „nějak“ vadí, ale večer si s ním po síti můžeme bez problémů popovídat o všem možném. Dostali jsme se snad do stavu, kdy přepínání mezi ON a OFF je stále těžší, protože mezi nimi vzniká větší a větší rozdíl, který nejsme ochotni stírat? A jak je možné, že po žhavé konverzaci s kamarádem, se kterým se dvě hodiny na to sejdeme, máme studené ruce a rozpačitý výraz? Ztratili jsme snad v našem offlife řeč?
Přinejmenším jsme možná měli příliš nadsazené očekávání. Koneckonců, nejspíš nám bude příjemnější konverzace s někým, kdo dokáže napsat třista úhozů za minutu, než s někým, komu „vymáčknout“ ze sebe kloudné slovo trvá půl minuty. Co na tom, že je to jeden a ten samý člověk. Vždyť stačí jen přepnout do onlife a zábava (resp. normální konverzace) může zvesela začít!