Adolfem Loosem navržený interiér v Bendově ulici hostil před nedávnem přednášku amerického profesora Christophera Longa. Přednáška pojmenovaná „Poučení z Loose: Afdolf Loos a strategie třídění“ se setkala s velkým ohlasem a potěšila jak odbornou veřejnost, tak architektonické laiky.
Christopher Long je profesorem dějin architektury a designu na Texaské universitě v Austinu. Studoval na univerzitách ve Štýrském Hradci, Vídni, Mnichově a doktorát obhájil na Texaské universitě roku 1993. Je autorem řady publikací o Adolfu Loosovi a jeho díle. Ve své přednášce, kterou prezentoval v unikátních prostorách bytu navrženého Loosem (Bendova ulice), se zaměřil na to, jak Loos ve své literární i architektonické tvorbě rozmýšlel způsoby, jak v kontextu tehdejší doby a kultury stanovit, co je moderní a tedy odpovídající novému věku.
Hlavním tématem přednášky byl typický Loosův způsob uvažování o návrzích. Loos totiž formuloval myšlenky o své architektuře mnohem dříve, než cokoliv navrhl. Zrovna tak se vývoj Loosových raných myšlenek měnil a vyvíjel společně s koncepcí jeho interiérů. Klíčové období Loosova života začalo v průběhu jeho pobytu ve Spojených státech v letech 1893 – 1896, kde pracoval jako architekt na technické univerzitě. Loos byl velmi nešťastný, když musel pracovat v běžné architektonické kanceláři a velice rychle dal výpověď. Po návratu do Vídně si vydělával psaním novinových článků, a tak dostal přístup do velmi dobrých časopisů ve Vídni. V tu dobu si prý Loos kladl základní otázku o povaze tvorby a tvrdil, že se všichni jeho současníci snaží spoutat moderní industriální a nespoutanou dobu do pevně stanoveného stylu, což dle jeho názoru nefungovalo. „Modernismus nelze vytvořit, ale je potřeba ho hledat a nalézt,“ bylo hlavní úvahou Adolfa Loose. Hledat a nalézat tedy můžeme v tom, co máme kolem sebe, ať už se to nachází v obchodech či v běžném životě. Při „hledání“ modernismu se Loos opíral o harmonii, kterou považoval za intelektuální konstrukt, který odráží kulturní sofistikovanost, nebo, chcete-li, úroveň kultury. Harmonie pro něj byla jednoduše kulturní harmonií. Z tohoto důvodu se Loos stavěl proti spoutávání modernismu do pevně stanoveného stylu. Když totiž rozšíříte jeho ideu o kulturní harmonii a podíváte se na jiná místa světa v té samé době, modernismus bude vypadat jinak, protože to bude obraz jiné kultury. Loos takto kritizoval mezinárodní styl a často pronášel štiplavou poznámku, že modernismus je všude stejný. Loos to tedy chápal tak, že design je řízen kulturou a kultura odpovídá modernismu.
Synonymem rozvoje kultury bylo pro Loose odstranění ornamentu z předmětů denní potřeby. „Čím nižší je úroveň národa, tím více plýtvá ozdobami, tím více se zdobí. Indián zdobí úplně všechno, svůj člun, vesla i šípy…. Ale my musíme překonat Indiána v nás,“ vyjádřil Loos svůj vztah k ornamentu ve vídeňských novinách Neue Freie Presse v roce 1898. V jeho knize Ornament a zločin Loos říká, že pro nějaké lidi je vhodné užívat ornament a uvádí několik kategorií. Ornament užívají lidé, kteří jsou méně sofistikovaní, dále lidé, pro které je ornament předmětem nostalgie, nebo lidé, kterým dělá radost ornament vytvářet (zde Loos nemyslí designéry, ale především řemeslníky).
Také užitečnost architektury byla pro Loose významným kritériem toho, co považoval za opravdu moderní. Dokonce i předměty z minulosti, pokud jsou pro nás stále užitečné a atraktivní, mohou být stále moderní nezávisle na době. K lepšímu pochopení Loosova procesu tvorby „tříděním“ by čtenáři měla dopomoci definice slova „sorting“, která dle Longa zněla: „organizace myšlenek jednak podle typu a jednak podle významu.“ Tento moment organizace je pro Loose velmi důležitý. Třídění myšlenek doprovázelo celý proces jeho tvorby, který byl zakončen samotným tříděním nábytku, osobních předmětů a dalších věcí, jejichž výběr měl dát vzniknout působivému stylu architektury. V interiérech Loos navrhoval minimum věcí. Některý nábytek z původního interiéru ponechal, zejména pokud k němu měl majitel emocionální vazbu. Některé kusy sehnal Loos po obchodech, něco musel nechat vyrobit podle předlohy a něco málo musel sám navrhnout, protože nikde nemohl sehnat kousek odpovídající jeho představám. Při navrhování pracoval především s uměleckými řemeslníky nebo s továrními výrobci. Veřejnou tvář budovy ponechával hladkou, protože měla být fasádou soukromého života, který byl skryt uvnitř.
O Loosově vynalézavosti a bystrosti při promýšlení jeho architektonické tvorby se můžete přesvědčit při návštěvě interiéru v Bendově ulici, ale i ve spoustě dalších z jeho interiérů. Uvidíte a uslyšíte zde jeden ukázkový příklad Loosovy tvorby, kde kombinuje užitečnost, vkus a kultivovanost. Tím příkladem je dřevěný strop v obývací místnosti. Loos věděl, že když lehce sníží strop a dřevo na jeho výrobu se nařeže na tenké pláty, podobně tenké jako dřevo na housle, zvuk v místnosti bude velice jemně vibrovat. To znamená, že v místnosti můžeme téměř šeptat a lidé v zadní části rozlehlé místnosti vás uslyší. Nejenom že měl strop uklidňující účinek, ale byl i znakem vkusu a elegance, protože kultivovaná osoba nemusí křičet.
A aby si čtenář TFK mohl kromě architektury užít i trochu filozoficky laděného tématu, vybrala jsem pro něj pár úryvků z knihy od Raye Monka s názvem Úděl génia, ve které se mimo jiné dočtete o tom, jak byl Ludwigovi Wittgensteinovi blízký styl Adolfa Loose. V době, kdy Wittgenstein končil svůj první rok v Cambridgi, mu jeho přítel nabídl, aby se nastěhoval místo něj. Wittgenstien nabídku s vděkem přijal a chystal se nastěhovat do nové koleje s výhledem na Trinity College. Nábytek do těchto rozlehlých prostor si Wittgenstein pečlivě vybíral. „Je velice vybíravý a včera nekoupil vůbec nic. Udělal mi přednášku, jak má nábytek vypadat – nemůže vystát jakékoli ozdoby, které nemají žádnou funkci a nic mu není dost prosté,“ vyjádřil své zážitky po nákupech s Wittgensteinem Bertrand Russel v dopise, který adresoval své družce Ottolině. Nakonec si Wittgenstein nechal zhotovit kuriózní nábytek prostý všech ozdob dle své vlastní předlohy. „Každý, kdo chtěl pochopit Wittgensteinův hluboký odpor vůči ozdobám – i etický význam, který tomu přikládal – , by musel sám být Vídeňákem, musel by jako Karl Kraus a Adolf Loos živě cítit, že ona kdysi velkolepá vídeňská kultura, která po Haydna a Schuberta zastiňovala všecko ostatní na světě, koncem 19. století zdegenerovala ve „vznešenou mumii,““ píše se v knize.