Už loni mě kamarád přemlouval, abych se s ním šel podívat na letecký den na letišti u Plas. Nevzpomínám si přesně, co bylo příčinou mé negativní odpovědi, pravděpodobně záchvat lenosti či podobné choroby, která se u studentů často vyskytuje. Nicméně letos jsem žádný podobný bacil nechytil, a tak jsme s kamarády o posledním dubnovém víkendu vyrazili na sever.
Dobrodružství začalo při cestě na vyhrazené parkoviště. Kolona aut vinoucí se od okresní silnice nahoru rozkvetlým kopcem působila velice dobrodružně. A stejně dobrodružně pomalu se sunula kupředu. Ale nestěžoval jsem si, letecká show už byla v plném proudu a my si užívali náhodných přeletů letadel z pohodlí sedaček našeho automobilu. A to vlastně zadarmo! Když jsme po necelé půl hodině konečně dorazili na parkoviště, nechtělo se mi ani zvednout zadek z pohodlně vyseděného důlku.
Protože davy moc nemusím, tak jsem se skrze ten, co stál u vchodu, prodral rychlostí podobnou té, kterou předváděly létající stroje na obloze. Bylo něco málo před polednem a hasiči se právě připravovali na ukázku záchrany slaňováním. Probíhalo to následovně. Dva hasiči se nechali na speciální plošině vynést požárnickým žebříkem do výšky asi 50 metrů. Což je přibližně stejně vysoko, jako je vysoko šestka na ciferníku hodin Plzeňské katedrály, což pan moderátor nezapomněl zmínit, k mé hrůze z výšek. Jeden ze dvojice hasičů pak na laně sestoupil do poloviny a začal velice efektně hrát umývače oken, kterého chytily mdloby. Na to byl již připravený jeho kolega, který se k němu slanil, připoutal ho k sobě na své lano a bezpečně a bez nějakého zaškobrtnutí s ním sestoupil až na zem, mezi diváky. Musím říct, že to bylo velice působivé a jsem rád, že se nevyskytuji v takových výškách, kde by se mi mohlo stát to, co se stalo našemu umývači oken.
Následoval velice dlouhý a ke konci velice únavný koncert skupiny Fixed Light, která nedávno zvítězila v soutěži o nejlepší západočeskou kapelu roku. Tím samozřejmě nechci kluky nijak hanit, zpívalo jim to dobře. Obzvlášť když šlo o jejich vlastní písně, s covery už jim to tak nešlo. Bylo znát, že programem nastavená délka skoro dvou hodin si i na nich vybrala svou daň. Jsem si jistý, že byli více než rádi, že mohli po takové době téměř nepřetržitého vyhrávání opět přenechat pódium moderátorům z Kiss Protonu.
Po poledni, kdy jsme se všichni bohatě posílili pochutinami, kvůli kterým na podobné akce jedete (klobása a pivo), přišla ta zajímavější část programu. První na řadě bylo synchronizované létání čtyř letadel Zlín Z37, které všichni dobře znáte pod jiným názvem – Čmelák. Pilotům se od sebe příliš nechtělo a celé číslo letěli křídlo na křídlo.
Ve dvě hodiny, přesně na čas, se dostavilo letadlo, na které se většina diváků těšila snad nejvíc. Švédský JAS39 Gripen přihučel s hlasitostí jemu vlastní. Je to nejmodernější stíhací letoun, který má naše armáda k dipozici a bylo téměř kouzelné sledovat válečný stroj v tak krkolomných manévrech. V jednu chvíli letěl tak rychle, že jsme si spolu s dalšími amatérskými fotografy a kameramany málem vykloubili ruce. V další naopak předváděl přelet v nízké rychlosti, která se rovnala té, kterou létaly prvoválečné stroje. K mému zklamání ale burácející a kotouly metající Gripen odletěl dost brzy, hned po té, co nám zamával křídly na rozloučenou. Škoda. Třeba se příště povede domluvit víc strojů a třeba i na delší dobu.
Do tří hodin se program nesl ve skotačivém duchu. Byli jsme svědky dalšího skupinového létáním – tentokrát strojů Z226 a Z326. Akrobacie na kluzáku, ze které se mi točila hlava. Co mě zaujalo bylo sestřelování balónků vrtulí letadel. Moderátoři využili příležitosti a uzavřeli takovou malou sázku o to, kdo z pilotů svým strojem praskne nejvíce balónků. Sluší se v souvislosti s touto soutěží zmínit, že nejmladšímu pilotovi z trojice je 19 let! Když si představím, že bych se mohl prohánět ve vzduchu, místo psaní článků o tom, jak si to představuji… Nicméně, celou část zakončilo české Aero L-159 Alca s akrobatickým vystoupením. Musím říct, že mě při něm nebolely uši tolik, jako při sledování Gripenu.
Poslední vystoupení, o kterém bych rád něco napsal, bylo vystoupení skupiny Pterodactyl Flight. Ta předvedla nádhernou ukázku leteckého souboje z první světové války. Britský dvouplošník Sopwith 1½ Strutter zaútočil na muniční vozidlo císařské armády táhnoucí polní dělo. Na to reagoval německý jednoplošný stíhač Fokker E-III, který se vznesl na obranu konvoje a pověsil se Britovi na záda. Po chvíli manévrování provázené střelbou slepými a kouřovými efekty začal britský dvouplošník hořet a havaroval za blízkým lesem. To vše jen jako, samozřejmě. Tohle vystoupení bylo dle mého to nejlepší, co jsem na Dni ve vzduchu viděl a jsem hrozně rád, že se lidem z Pterodactyl Flight po počátečních technických obtížích povedlo dostat obě repliky do vzduchu.
Než jsme odešli, stihli jsme ještě vidět dvojici pilotů z The Flying Bulls Duo, jejichž vystoupení mělo v Plasech českou premiéru. Oba profesionálové dostáli svým jménům a ukázali překrásný mix akrobacie a synchronizovaného létání. Jsem rád, že mě nechytil záchvat pecivaličství a jel jsem se na letecký den podívat. A vůbec mě nemrzí, že mě na duben neobvykle pražící slunce spálilo, protože ta podívaná za to stála.