Počasí má zvláštní schopnost. Ať je jakékoli, vždy si na něj lze stěžovat.
Jak lze alespoň soudit dle rozhovorů, které často slýchám v tramvajích. „To máme zase počasí!“ je snad ta nejuniversálnější věta, lze ji použít prakticky každý den. Ať je jaro, léto, podzim či zima, ať prší, sněží, padají kroupy nebo rovnou trakaře, ať je mínus dvacet nebo třicítky horka nebo něco mezi tím. Zkrátka a dobře, pokud chcete rozpoutat debatu, touhle větou uhodíte hřebíček na hlavičku!
Je totiž k vzteku, když prší, nebo když je příliš sucho. A kdo by v zimě očekával, že bude zima? Nebo že bude sníh, když i silničáře to každý rok zaskočí? „Kdo se má pořád oblíkat?“, zaslechla jsem tuhle od jedné starší paní s pastelově růžovými vlasy na zastávce. A co teprve v létě? To je pořád horko a člověk je skoro až předávkovaný tím vitaminem D ze sluníčka a musí být stále někde u vody anebo na zahradě ve stínu. „No už aby zase byla ta zima!“
Ale nejvášnivější hovory o počasí bývají vždycky na jaře a na podzim. To totiž počasí bývá tak proměnlivé a nevyzpytatelné, až to mnohým vyráží dech. To je, panečku, hned o čem v tramvaji mluvit! To jednou prší, jednou svítí sluníčko, nebo dokonce obojí najednou! Člověk pomalu neví, jestli si má vzít deštník, nebo sluneční brýle a je z toho chudák celý zmatený, až se z toho zapotí a je mu horko, hnedle odhazuje svršky, jenže pak se zase nastydne. „No řekněte mi, jak se v tom má člověk vyznat, když už ani v tý televizi vám správně neporadí, jak se máte oblíknout?!“ rozčiloval se tuhle jeden pán v tramvaji a hlouček důchodkyň mu dával za pravdu.
Ale buďme za to všechno rádi. Být to počasí pořád stejné, tak už by to byla celkem nuda, se o něm bavit. A na co bychom si pak každý den v tramvaji stěžovali, no řekněte? To už by nám potom zbývala jen politika. Anebo, a to by bylo snad nejhorší, bychom museli být zticha.